Vyhledání akcí ve vybraném období
?
Výběr období provedete kliknutím na 1. datum a pak na 2. datum. Poté výběr potvrďte.
vybrané časové období ... zobrazit

O nás

HISTORIE VODŇANSKÉHO LOUTKOVÉHO DIVADLA
 

Vznik loutkového divadla ve Vodňanech

První divadelní spolek ve Vodňanech byl založen počátkem roku 1861 – Ochotnické divadelní družstvo. Již 17. února téhož roku se nově vzniklí divadelníci představili publiku hrou „Šňupka“. Šlo o dobovou nenáročnou frašku. Iniciátorem založení ochotnického divadelního spolku byl obchodník Alois Karter, který se stal také jeho režisérem. Hrálo se v sále hostince „U Jirešů“ (od 50. let 20. století Dům služeb), ve kterém údajně v roce 1852 hrál i Josef Kajetán Tyl. V roce 1867 byl na návrh a přičiněním studentů zřízen v budově radnice divadelní sál. Roku 1873 z původního Družstva vznikl Soubor divadelních ochotníků Tyl, jehož členem byl i spisovatel, vodňanský starosta František Herites. Počátkem 20. století vznikl Kroužek studujících z Vodňan, který také před 1. světovou válkou hrál divadlo. Ochotnickému divadlu se dařilo tak, že kolem roku 1930 byl na radnici zřízen divadelní sál pro 800 osob.

Osudy vodňanského amatérského kulturního života jsou, stejně jako ve většině malých obcí té doby, spojeny především s tělovýchovnou a vlasteneckou organizací Sokol, která byla ve Vodňanech založena v roce 1869 a patří k spolkům s nejdelší historií v našem městě.

Hned od počátku Sokola v jeho rámci vznikaly i divadelní a loutkářské soubory. Stejně tak tomu bylo i ve Vodňanech. I když u nás založení loutkářské tradice šlo přece jen pomaleji. V roce 1902 se pod hlavičkou Sokola konala první představení loutkových her, a to v sálech hostinců „Na Staré poště“ a „U Papírníků“ (později přestavěn na Sokolovnu). Hry byly doprovázeny flašinetem. Mezi nejoblíbenější patřila dramata „Doktor Faust“ a „Don Juan“, tedy hry, které v té době byly považovány v loutkářském světě už prakticky za klasické. Soubor používal velké sedmdesáticentimetrové pohyblivé marionety. Loutek bylo pouze několik kusů a jednotlivé postavy se vytvářely převleky kostýmů. Herci současně mluvili i vodili loutky, vyráběli a vymýšleli si i vlastní kulisy a zvukové efekty. Blesky se např. simulovaly tak, že se svíčkou zapaloval shora sypaný smolný prášek. Děti na představení chodily v doprovodu rodičů. Nejoblíbenější byly hry Posvícení v Hudlicích, Jan dr. Faust, Červená Karkulka, Šípková Růženka a pohádka Honza, drak a Kašpárek.

Do Vodňan občas zajížděli se svými divadly loutkoherci z rodin Kupeckých, Dubských a Lagronů. Ti většinou hráli v hostinci „U Schwarzenberka“.

Z období do první světové války se prakticky nedochovaly žádné historické prameny, které by informovaly o činnosti vodňanských loutkářů. Je jisté, že soubor ve své činnosti pokračoval, ale zápisy se nezachovaly. Začátkem války se soubor loutkářů rozpadl. Doba rozhodně amatérskému umění nepřála. Muži odcházeli na fronty, ostatní měli dost starostí a práce s tím, aby nějak přežili. Po dobu války se ve Vodňanech  loutkové divadlo nehrálo.

 

                                   Vodňanské loutkové divadlo mezi světovými válkami    

 

28. října 1918 byl nenásilnou formou v Praze proveden převrat, který znamenal vznik svobodné Československé republiky. Doba byla značně chaotická, stát se teprve formoval a musel nejprve překonat poválečnou krizi. Problémy byly nejen politické, ale i hospodářské. Svět se měnil.

Loutkové divadlo obnovilo svou činnost v roce 1922. Postupně dokonce vzniklo několik loutkářských souborů. Nejprve zahájilo činnost loutkové divadlo v rámci činnosti Osvětové besedy, souběžně s ním hrálo loutkové divadlo, které patřilo pod Československou obec baráčníků. Pro tuto skupinu vyráběl padesáticentimetrové loutky pan Hraše, původním povoláním malíř a natěrač. Zpočátku se hrálo pouze s malým skládacím domácím loutkovým divadélkem vybaveným loutkami zhruba třiceticentimetrovými, pak teprve s loutkami pana Hrašeho. K vystupování se opět využívaly sály zdejších pohostinství, ale s malým domácím divadélkem se jezdilo i do okolních vsí. Stejně tak i další soubor při Osvětové besedě (existoval v letech 1922 – 1938) hrál nejen ve městě, ale podnikal umělecké zájezdy i do okolních vesnic. Často vodňanští loutkáři hráli v Radčicích a ve Skočicích „U Veverů“. V roce 1925 se krátce loutkovému divadlu věnovala i Učitelská jednota Komenský, která sehrála 13 představení.

V roce 1930 se také obnovila činnost loutkářského souboru při vodňanském Sokolu. V přísálí Sokolovny byla zřízena první stálá loutkářská scéna. Zatím víceméně provizorní, ale později byla zrekonstruována a účinkování na nové scéně bylo zahájeno v roce 1937 inscenací hry Oldřich a Božena. TJ Sokol také pořídila nové loutky. Koupily se padesáti až sedmdesáticentimetrové marionety a základní kulisy. Zbývající vybavení si udělali členové souboru sami. Elektrický proud zavedli a o elektroinstalaci se starali bratři Chánové. Hybnou silou byli místní rodáci. Vedoucí souboru Josef Mengler, tehdejší starosta Sokola František Hrubý a Josef Dvořák (bývalý poštovní revizor), který vyrobil většinu kulis. Výpravu, tedy oblečení loutek, obstarával Jan Štípek. Při vystoupeních mluvil hlavní postavu představení – Kašpárka – Antonín Dvořák. Ženské hlasy loutkám propůjčovaly Anna Výborná a Anna Bromová. V souboru dále významně působil Dr. Stanislav Mostecký, Jan Rošický a Dr. Gabriel Klimeš. Hrávalo se v podvečerních hodinách v sobotu, hlavně však v neděli. V letních měsících soubor vystupoval při letních slavnostech na Pražáku a v hostinci „Na Lázni“ u Chelčic.

V malém městě, kterým Vodňany bezesporu byly, působily v meziválečném období hned tři loutkářské divadelní soubory. To je určitě unikátní jev, který svědčí o tehdejším nadšeném přístupu obyvatel k amatérskému umění, o chuti dělat zdarma něco pro druhé.

 

Vodňanské loutkové divadlo v době Protektorátu

 

Události druhé poloviny roku 1938, Mnichov, odstoupení pohraničí. Hranice s Říší se v říjnu posunula až na přehradu v Husinci, Prachatice jsou v Německu. Doba určitě přináší tolik problémů a nejistot, že na činnost loutkářů není ani čas, ani nálada. Činnost loutkářů Osvětové besedy i Obce baráčníků skončila. Vybavení a loutky divadélka Osvětové besedy skončily prý roku 1939 kdesi ve Skočicích.

Tzv. Druhá republika 15. března 1939 skončila svou krátkou existenci, vznikl Protektorát Böhmen und Mähren. Nastalo šestileté období, které se dá označit za nejhorší dobu dějin českého národa.

Mezi první opatření, které německá okupační správa reprezentovaná říšským protektorem Konstantinem von Neurathem udělala, patřil zákaz činnosti Sokola a všech jeho složek. Sokol byl přece především českou vlasteneckou (a tím od svého vzniku i do jisté míry protiněmeckou organizací). Muselo skončit i loutkové divadlo. Loutky byly zabaleny a poskládány do beden. Ty byly zapečetěny a uloženy na půdu Sokolovny. Tam inventář loutkového divadla ležel až do konce druhé světové války.

 

Vodňanské loutkové divadlo v poválečném období

 

Na počátku léta roku 1945 byla oficiálně obnovena činnost Sokola. S ní samozřejmě i všechny činnosti odvětví, která pod Sokol v předválečné době spadala. Mezi nimi i loutkové divadlo. Loutkářské soubory Osvětové besedy a Obce baráčníků již svou předválečnou činnost neobnovily.

Doba ale těsně po válce přinesla spoustu nových problémů a jen zvolna a těžce se stát i lidé vzpamatovávali z následků okupace. Ze strany vznikajícího svazu mládeže sice došlo k pokusu oživit loutkové divadlo, ale zůstalo jen u pokusu. Následoval únor 1948, komunistický převrat. Opět se vše změnilo.

Vodňanské loutky dál čekaly na oživení. Konečně se v roce 1949 dalo dohromady několik nadšenců. Opravily a oprášily se loutky, kulisy… 10. prosince 1949 mělo staronové loutkářské divadlo TJ Sokol Vodňany premiéru. Vedoucím souboru a jeho hybnou silou byl od prvopočátku Karel Burda, který se nyní stal i jeho oficiálním vedoucím a byl jím až do roku 1955. V letech 1950 – 55 loutkoherecký soubor odehrál na 120 představení. na návštěvnost si nikdo nemohl stěžovat. Pohybovala se kolem 80 diváků na představení. Hrály se převážně hry pro dospělé, ale konala se i pohádková představení pro děti. Repertoár byl samozřejmě silně ovlivněn dobovými politickými požadavky. Asi to nestačilo. Hraní loutkového divadla v Sokolovně skončilo 16. dubna 1955, kdy přísálí muselo být uvolněno pro potřeby tělovýchovy.

Dne 17. listopadu 1956 se loutkové divadlo stalo majetkem Rudého koutku ROH Městského hospodářství ve Vodňanech. Divadlo se přemístilo do prostor bývalého hostince „U Volfů“ v ulici Rudé armády. Vedení souboru byl opět pověřen Karel Burda.Hrálo se v zimních měsících, a to každou sobotu odpoledne.V Moravské ústředně pro lidovou a uměleckou výrobu v Brně – závod 41 v Uranově u Znojma byly zakoupeny nové marionety, které nahradily dosud používané, téměř tři desítky let staré. Většina těchto loutek se používá ve vodňanském loutkovém divadélku dodnes.

Období po roce 1956 patří v historii vodňanského loutkového divadla k nejaktivnějším. Soubor měl jeden čas dokonce 22 členů. Postupně mizí požadavek hrát pro dospělé, z repertoáru se vytrácí agitační prvky. Nejoblíbenější pohádkovou hrou této éry se stala Vodníkova Hanička. Mimochodem – hraje se dodnes.

 

Vodňanské loutkové divadlo v 60. a 70. letech

 

Dne 7. září 1962 se novým zřizovatelem loutkového divadla ve Vodňanech stala Městská osvětová beseda řízená MěNV.

Po devíti letech se loutková scéna opět stěhovala. Dosavadní prostory v ulici Rudé armády musely být uvolněny pro potřeby Obvodního oddělení VB. Tentokrát šli loutkáři zpět - do nově zrekonstruované přístavby – letní verandy – v Sokolovně. Tam byl původně kuželník, poté byly prostory upraveny jako turistická noclehárna. V přístavbě, která také sloužila jako provizorní sál pro filmová představení (místo vyhořelého kina na radnici), bylo hlediště s kapacitou 120 diváků. Pro filmová představení se přístavba používala až do doby dokončení stavby městského kulturního domu. Před každým divadelním představením se muselo uklidit promítací plátno a upravit sedadla.

 

Roku 1967 se stal vedoucím loutkářského souboru Miloš Veselý (nar. 1911, zemřel 1998). Ten vedl loutkáře až do roku 1979. Mezi stálé členy soubory patřil František Zborník st. (hlas Kašpárka), Vojtěch Hrdina (vodič Kašpárka), paní Bohatová (hlas čarodějnice), Václav Kolář (vodič), pan Rychtařík (technik). Divadlo vytvořilo rekord. Pohostinsky v roce1972 vystupovalo pro zaměstnance státních statků v obci Ktiš, kde v průběhu jediného dne odehrálo hned 4 představení. Hrála se oblíbená „Vodníkova Hanička“ a shlédlo ji na sedm set diváků.

 

Po osmi letech, v roce 1975, se divadlo opět stěhovalo do nových prostor. Tentokrát do objektu Městského domu pionýrů a mládeže v Kodádkově ulici, kde byla

zrekonstruována přístavba na dvoře. Divadlo získalo sálek s kapacitou cca 60 míst se stálým jevištěm a velmi skromným zákulisím. Divadelní sálek sloužil současně i jako pionýrská klubovna, takže členové souboru před zahájením představení museli z místnosti vyklidit stoly a nanosit se sousední židle. Zároveň loutkové divadlo přešlo pod nového zřizovatele – Městské kulturní středisko.

 

V této době zároveň končí éra „staré“ historie loutkového divadla ve Vodňanech. Loutkoherectví, soubor opustila generace „starých nadšenců“. Mladší generace neměla až takový zájem o loutkové divadlo a raději vstupovala do nově vzniklých divadelních spolků Šupina (pro dospělé) a Šupinka (pro děti), které režíroval učitel místního SOUz František Zborník ml. Divadelní soubor Šupina se stal doslova výkladní skříní vodňanského amatérského umění a v osmdesátých letech patřil k nejznámějším v jižních Čechách. Soubor opakovaně hrál i v zahraničí. Samozřejmě, že účinkování v tomto „velkém“ divadle se stalo i do jisté míry místní prestižní záležitostí. (Divadelní soubor Šupina ovšem nepřežil dobu těsně po listopadu 1989. František Zborník se v roce 1990 stal starostou města. Divadelní soubor se rozešel a ukončil svoji činnost.) Daleko skromnější loutkové divadlo se hrálo již jen sporadicky a ocitlo se na okraji zájmu.

 

Vodňanské loutkové divadlo od 80. let do konce století

 

V letech 1981 – 1982 se ve Vodňanech loutkové divadlo nehrálo. Soubor sice formálně existoval, spíše se jen papírově vykazovala jeho existence. Zájem o působení v loutkovém souboru byl na nule a zájem ztratil i jeho vedoucí Miloš Veselý. Dva roky se tedy nehrálo. Částečné oživení nastalo v roce 1982, ale šlo pouze o občasnou, spíše nárazovou činnost. Dá se říci, že loutkové divadlo jen tak živořilo. Stále hrozil zánik.

Skutečně nová doba existence loutkového divadla ve Vodňanech začala až od roku 1986, kdy se do čela souboru postavila „teta Květa“ Louženská, která jako dítě chodila na představení a později začala sama hrát. Rychle se objevili noví nadšenci, kteří o věc měli skutečně zájem, a nešlo jim jen o plnění občanské aktivity.

Samozřejmě, že se obsazení souboru měnilo pomalu každou sezónu. Z řady členů souboru se po čase nadšení vytratilo zároveň s tím, jak jim z pohádkového věku odrůstaly jejich vlastní děti, nebo pochopili hodně vysokou časovou náročnost a řekli si, že obětavost má také své meze, někteří dokonce fakticky odešli do důchodu nejen divadelního …V souboru ještě několik let působil Václav Špatný, kterému bylo už sedmdesát let, z toho téměř čtyřicet let mluvil a vodil loutky.  Vytvořil se základ nového souboru, který vlastně „táhne“ loutkové divadlo dodnes. Kromě již zmiňované Květy Louženské k nestorům současného loutkového divadla patří Eva Vovesná, Jitka Velková a osvětlovač, zvukař, mluvič Ota Sekyra. Divadélko také přijalo za své oficiální označení „Pimprlata“.

 

 Hrálo se pravidelně od října do května každý týden, vánoční představení byla pro velký zájem odpoledne hrána hned dvakrát, a to s dalším vánočním programem, zpěvem vánočních písniček, nadílkou. Velkou událostí se stalo i představení mikulášské, samozřejmě s Mikulášem, andělem a čerty, pochopitelně nechyběla nadílka. Obdobně loutkáři s publikem slavili Velikonoce. Sezóny se končily Dnem dětí.

            Pro divadelníky začala také doba přesunů. Nejprve byl Městský dům pionýrů a mládeže (MěDPM) v roce 1990 přejmenován na Městský dům dětí a mládeže (MěDDM), pak byl z objektu v Kodádkově ulici přestěhován do části prostor Zvláštní školy v Bavorovské ulici – a po krátké době došli představitelé města k závěru, že je pro naše město jeho existence zbytečná, takže byl zrušen úplně. V roce 2004 byl Dům dětí a mládeže opět zřízen. Kupodivu se po letech vrátil zase tam, odkud byl před čtrnácti lety vystěhován.

V roce 1993 vznikla ve Vodňanech nová škola – Střední škola managementu (Obchodní akademie), které byl prázdný objekt (až na loutkové divadlo) po MěDDM pronajat. Takže se loutkové divadlo stěhovalo – do budovy v ulici Dr. Hajného 22/II. Bylo kde hrát. Ale nová loutková scéna se nacházela ve 3. patře (ve zvýšeném přízemí Obvodní oddělení PČR a Agrobanka, výše ordinace a různé kanceláře firem …) Samotné stěhování inventáře bylo více než náročné. Stejně tak měly problémy i babičky, které vnoučata často na vystoupení doprovázely. Prostě – umístění loutkového divadla bylo více než nevhodné.

            Krátce, cca tři roky (1993 – 6) se maňáskovému divadlu věnovala v rámci své činnosti i Pionýrská skupina Vodňany, která s tímto divadélkem úspěšně vystupovala i v Praze v celostátním finále umělecké tvořivosti sdružení Pionýr.

Vodňanští loutkáři také v letech 1994 – 1996 vystupovali v rámci letních oslav na hradě Helfenburk. V roce 1994 loutkáři vystupovali na vodňanském náměstí v rámci oslav Vožení soli po Zlaté stezce, účinkovali na Mikulášské v kostele či při štědrovečerní večeři pro důchodce.

                                                                      

Vodňanské loutkové divadlo na počátku 21. století

 

            Další stěhování přišlo po necelých pěti letech. Od roku 2000 se hraje v prostorech části bývalých jeslí (zbytek je MŠ Sluníčko) ve Smetanově ulici. Loutkáři se nejenže stěhovali, ale museli provést svépomocí i řadu stavebních úprav, nové rozvody elektřiny apod. Konečně ale divadlo získalo prostory, které mají i dostatečně velké zázemí, prostory pro uskladnění loutek, rekvizitář, a dostatečně velký sál pro publikum. Loutkáři si místnosti sami vybílili, nové stojany „šibenice“ na loutky a vůbec všechny truhlářské práce provedl Jiří Lhota, elektrické rozvody pak Ota Sekyra a Josef Berdych. Samozřejmě ve svém volném čase s tím, že se zaplatil pouze materiál. Konečně také loutkové divadlo začalo postupně modernizovat své technické vybavení. Dosud používaná osvětlovací a hlavně zvuková technika pocházela většinou z padesátých a šedesátých let a byla spíše muzeálními kousky. Pořídila se z části nové osvětlovací technika, nové kouřovody pro pohádkové efekty a cestovní přenosná zvuková aparatura, protože se čím dál častěji hraje pohostinsky i mimo divadélko. Zároveň loutkáři zřídili provizorní neziskový bufet - občerstvení pro dětské diváky.

            Samozřejmě, že se pokračovalo v tradici každotýdenního představení, tedy cca dvaceti představení za rok. Mikulášské představení s nadílkou (s živým andělem v podání paní Jany Máchové) se již stalo tradicí, vánoční (s panem Ondřejem Hofmannem a jeho hrou na dudy) a velikonoční bylo doplněno o dětskou dílnu, vlastní dětskou tvořivou činnost před a po představení.

 

            Loutkáři se ale neomezují jen na vystupování ve svém divadélku. Od počátku nového tisíciletí soubor hrál také např. v létě 2003 v Netolicích, opakovaně na „čarodějnice“ (2005) a na Den dětí (2004, 2006) v přírodě u Korittů (tam se uskutečnilo i jedno představení pro dospělé – vlastní loutkovou úpravu klasicistní francouzské frašky), opakovaně soubor vystupoval i na letním dětském táboře Na Kocandě u Skočic. V letech 2004 a 2005 se hrála představení na vodňanské faře a v kostele, v červnu 2004 loutkáři hráli a doprovázeli celý komponovaný pořad Akademie vodňanské Základní umělecké školy, který se konal v místním kulturním domě. Ve stejném roce 26. června účinkovali vodňanští loutkáři ve Velešíně v rámci projektu Houpačka – charitativní akci pro postižené děti. 4. prosince 2004 vystupovali také s mikulášským programem v Číčenicích. Z této akce se stala tradice, vystupuje se každý rok nejen na Mikuláše, ale i na Den dětí. 6. února 2005 soubor vystupoval v divadle na Portyči v Písku a vzhledem k nečekanému ohlasu byli loutkáři pozváni ještě jednou, takže se tam hrálo další představení ještě 17. dubna. Dne 3. září 2005 soubor hrál v Putimi na „Švejkování“. Dne 18. září pak v kulturním domě v Protivíně a o týden později opět na Portyči v Písku. V Písku vůbec vodňanští zaznamenali úspěch. Dne 30. dubna 2006 vystupovali v tomto městě opět. Tentokrát přímo v Divadle Fráni Šrámka.

Poslední velkou akcí souboru bylo uspořádání zábavného odpoledne pro děti před Kulturním domem ve Vodňanech – „Buchty pro Vodňany“. Loutkáři pro děti přpravili pohádkovou cestu plnou soutěží, které dítě cestu „přežilo“ a mělo vyplnění cestovní pas, dostalo skutečně raneček buchet, které ženská část souboru večer a část noci předtím napekla. Proč ne. Slavilo se 20. výročí nového vzniku souboru. Více než stovka dětí si ráda chodila pro „buchtový nášup“.

Pimprlata odehrají za sezónu kolem dvaceti pohádek v divadélku, další pak při pohostinných vystoupeních. Platí zásada, že během sezóny se nehraje stejná pohádka dvakrát. V repertoáru souboru jsou pohádky klasické (viz. Vodníkova Hanička) i moderní. Řada pohádek vznikla úpravou starých textů, které porůznu členové souboru sehnali a sami upravili. Další si soubor upravuje z volně dostupných pohádek na internetu, poslední roky píše své vlastní pohádky i členka souboru Vlasta Lhotová, která od roku 2004 vede i kroniku Pimprlat. Každé představení je vlastně ojedinělé, neopakovatelné nejen projevem dětských diváků, ale i způsobem provedení hry a doplňkovým programem včetně úvodního slova.

 

VOVESNÝ, Ladislav. Historie a současnost loutkového divadla ve Vodňanech, 2007

(rukopis – krácen a upraven).

 

 
Loutkové divadlo PIMPRLATA, Smetanova 902, 389 01 Vodňany | kultura.vodnany@iol.cz
Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím